HR Management Blog

Známe to všichni, probíhá projekt, který je pro firmu životně důležitý a závisí na něm budoucnost celé organizace (a nebo možná taky ne, ale to se ještě neví). Jsou tam všichni, kteří mají ve firmě slovo. A Human Resources? To u stolu chybí. Nakonec se k projektu dostane, když už je hotovo a musí se implementovat a najednou se zjistí, že to nepůjde až tak snadno. Ale proč Human Resources u stolu chybělo, když se to celé vařilo? Protože nemá slovo a nebo důvěru a nebo taky oboje. A co s tím?

Asi se to nestane, ale snít si o tom můžu. Novou vládu (ať už ji sestaví kdokoliv) bude čekat velká práce. Nebude to o tom, aby rozdala nové sociální dávky všem, kdo jde jenom náhodou kolem. Musí se zaměřit na to, jak vybudovat moderní Česko, které se zase dostane zpátky na špici. Nebude to mít lehké, protože to bude o tom, jak pomoci těm méně šťastným a jak odblokovat náš inovační potenciál. A nakonec taky o tom, jak zemi transformovat a otevřít cizincům (spřáteleným).

Angela Merkelová a Helmut Kohl jsou známí nejenom tím, že vedli Německo hodně let jako kancléřové. Jsou známí i tím, že umí mnohdy problém vysedět a přijdou ho řešit v okamžiku, kdy už je zřejmé, jak by se to mělo udělat a co se musí rozhodnout. Naopak náš současný premiér se mnohdy rozhoduje rychle až zbrkle, často špatně a pak ovládá umění, jak nepřevzít zodpovědnost a hodit to na někoho jiného. Jenže, jak to dělat v byznysu? Co dělá onoho leadera tím vzorem, který všichni následují?

Porovnávat, jak jsme na tom s odměňováním podle věku, pohlaví a porovnatelných profesí, je dnes už celkem běžná praxe ve všech firmách. Mít férové podmínky pokládáme za standardní a říkat, že odměňujeme muže a ženy stejně, už patří k dobrému vychování. Jenže, to vůbec neříká, že se chováme férově k ženám a mužům. Jen tím říkáme, že v daném okamžiku je naše odměňování nastaveno přímo takhle. Neříkáme nic o možnostech a historickém vývoji. Jak tedy zjistit, jak to zvládáme, abychom mohli říct, že se u nás mají všichni stejně?

Nedávno proběhla krátká mediální přestřelka o tom, kdo brání Českou republiku a její zaměstnance oproti konkurenci z Východu. Konkrétně se mluvilo o Ukrajincích a paní ministryně Maláčová si připisovala zásluhy o to, že ona osobně brání oněm hordám z Východu, aby nás vzaly útokem. Jenže, opravdu se chceme tak usilovně bránit tomu, aby tu s námi společně bydleli a pracovali lidé, kteří jsou nám kulturně docela blízko? A proč tedy vlastně Ukrajince vcelku běžně potkáváme a nijak to už ani neřešíme. A najmout si nějaký to úkáčko je vcelku běžná praxe, že?