Umění se rozhodnout. Dobře nebo špatně. Ale hlavně.
Angela Merkelová a Helmut Kohl jsou známí nejenom tím, že vedli Německo hodně let jako kancléřové. Jsou známí i tím, že umí mnohdy problém vysedět a přijdou ho řešit v okamžiku, kdy už je zřejmé, jak by se to mělo udělat a co se musí rozhodnout. Naopak náš současný premiér se mnohdy rozhoduje rychle až zbrkle, často špatně a pak ovládá umění, jak nepřevzít zodpovědnost a hodit to na někoho jiného. Jenže, jak to dělat v byznysu? Co dělá onoho leadera tím vzorem, který všichni následují?
Ve finále to není jenom o tom, že umí mluvit tak, že inspiruje všechny kolem. Demonstruje, že se umí rozhodnout. A umí se rozhodnout i tak, že to tým bolí, když musí rozhodnutí implementovat. Tím se totiž odliší dobrý leader od toho, který se snaží plynout s davem a nepříjemná rozhodnutí oddalovat a upravovat tak, aby to “nebolelo”.
Výborný leader moc dobře ví, že pracuje s omezenými zdroji. A musí zařídit, aby byla firma úspěšná, takže musí dobře vybrat, do kterých aktivit bude firma svoje cenné a drahé zdroje investovat. Vypadá to snadně, ale nakonec je to hodně těžké, protože rozpoznat ty správné příležitosti není úplně snadné. To dělá ten skutečný leadership opravdu těžké (kromě asi tisíce dalších věcí, samozřejmě).
Jenže, umění se rozhodnout není tak časté, jak bychom očekávali. Obecně je hodně manažerů, kteří mají velká ramena, dokud nemají něco rozhodnout, za co by nakonec mohli nést zodpovědnost. Korporace jsou jich plné, protože když to hrajete chytře, můžete dojít hodně daleko. Jenže, to mnohdy nehrajete ve prospěch firmy, ale spíš pěkně opatrně při zdi.
Když nemá firma dostatečně dobře vyvinuté obranné reflexy, tak se nakonec stane, že se inovace zadusí. Inovace jsou super, ale představují riziko. Většina jich totiž neklapne a někdo se může ptát, proč se za nějaký nápad zaplatilo tolik peněz. Proto je občas výhodné možnou inovaci zabít hned na začátku.
Firma nejdříve přestane růst. Chybí tomu totiž nápady, jak dál. A přijde fáze, o které jde říct mlácení hlavou do zdi. Prostě zkoušíme to samé, co děláme běžně. A čekáme, že tentokrát do zabere. Dosáhneme stavu, kdy se firma navíc ještě i dostatečně vyčerpá a unaví. Lidi se otráví a ti nejlepší odejdou, protože jinde je najednou tráva zelenější.
A pak to nabere rychlost a sešup je rychlejší a rychlejší. A nakonec musí přijít někdo, kdo má odvahu udělat odvážná rozhodnutí. Pokud přijde včas, nastane čas rozkvětu, když přijde pozdě, tak se už ta finanční stránka věci přetlačit nedá.
Jaké je z toho poučení pro Human Resources. Je třeba podporovat podnikatelského ducha, umění riskovat a chválit i za chyby, pokud byly opravdu odvážné. Protože učený z nebe nespadnul, ale opatrných manažerů shazují každý den plné hrsti.
