Věřili jsme tomu. Jen to nevyšlo.

Je to pokaždé stejné, nikdo nechce mluvit o selhání, a proto se snažíme jet na tom mrtvém koni, dokud se nám ho donutí udělat alespoň jeden krok. A dá se říct, že to není ničí chyba, jenom jsme měli na začátku:

• moc velký oči,
• nepřečetli jsme si trh správně,
• přecenili jsme naše síly,
• naházeli jsme si do cesty až moc klacků cestou,
• konkurence nás prostě předběhla,
• a nebo to bylo tak dlouhé, že jsme zapomněli o čem to je.

Jenže o tomhle to není. Tím, jak nadšeně jsme o projektu mluvili, tak jsme samozřejmě vzbudili až příliš velká očekávání. Posílali jsme pravidelné emaily o tom, jak projekt postupuje a na co se mají všichni těšit. Slibujeme téměř zázraky na počkání.

A už cestou musíme dělat kompromisy, jinak to nikdy do cíle nedotlačíme. Jen nikomu neřekneme, že generace Jedna nebude umět tohle a támhleto a ještě tohleto. Jak na potvoru jsou to většinou přesně ty věci, po kterých touží zákazníci a naši obchodníci. Slíbeno do generace Dvě, která se ovšem nikdy nestane.

A pak se dostaneme do fáze, kdy se o projektu začne tak trochu mlčet. Pravidelné emaily už nechodí, jen se to občas někde zmíní se slovy, že se na tom stále pracuje a je to složitější, než jsme čekali a že to ještě chvíli potrvá.

A frekvence je menší a menší, až nastane to trapné ticho. Nikdo o projektu nemluví, dokonce se začne tušit, že by se o něm mluvit nemělo. A tím se to uzavře.

Jenže, lidi mají pamět. Pamatují si, že to byla ta ohromná naděje a budoucnost. Jsme tedy najednou bez budoucnosti? Proč se to nepovedlo? Kdo za to může? Jak jsme se poučili? Zkusíme něco jiného? Bude to zase tak bombastické? Kolik to stálo?

Není to o tom, že je potřeba někoho obětovat, je to hlavně o tom, abychom se poučili a příště to udělali jinak. Jenže, často se firmy tím mlčením odsoudí k tomu, že příště to dopadne… jako vždycky. Nepovede se to.

Když se spouští nový projekt, je vždy lepší, když se spustí v malém, s hodně omezeným rozpočtem a řiditelným rozsahem prací. Když se z toho stane hydra, není ve firmě boha, který by to dokázal uřídit a udržet pohromadě. Stane se to politickým projektem, který bude šlapat na spoustu kuřích ok. Lepší je to mít malé, přehledné a vysvětlitelné. A když to bude fungovat, začít další fázi.

A když se věci nepovedou, tak je potřeba je prostě zaříznout a posunout se dál. A všem říct, že se to prostě nepovedlo a proč si myslíme, že to neklaplo.

I pro Human Resources je v tom ponaučení. Za prvé, tlačit manažery k tomu, aby upřímně řekli, jaký je status, oni to lidi stejně vědí. A to druhé, začínat projekty v HR v malém, aby se pak nemuselo vysvětlovat, proč jsme tomu až tolik věřili.