Zpátky do kanceláře. A nebo taky ne? A vnímáme ten skrytý společenský konflikt?
Zažíváme docela silný paradox. Ve společnosti vládne široká shoda, že děti se musí vrátit do školy a už je nesmíme nechat další rok doma. Ovšem, pokud jde o nás rodiče, už taková shoda nepanuje a mnoho z nás by si rádo užívalo onoho kombinovaného režimu, kdy jsme téměř neustále doma a jen občas si odskočíme do kanceláře. Třebas, abychom si nabrali další sponky. Co by na to ovšem řekla třebas taková prodavačka v Lidlu? Zeptal se jí někdo na názor na flexibilní práci?
Za poslední dva roky se stala virtuální forma spolupráce standardem. Všechny kanceláře osiřely, Zoom a Microsoft Teams se staly obvykle aplikacemi, které se na firemním notebooku spouštěly jako první. Odhodili jsme obleky, začala nám stačit jenom košile a boxerky. Odvykli jsme si, že bychom se taky měli každý den objevit v kanceláři a prožívat reálné interakce se svými kolegy. Má to svá pro i velká proti.
Bereme automaticky za jisté, že pro děti nebyla výuka po Internetu to pravé. Že postupem času zlenivěly, přestaly se soustředit, chyběli jim kamarádi a celkově to bylo takové naprd, minimálně z pohledu rodiče. Každá snaha dostat děti zpátky do školy se cenila. A snad už to tak vydrží.
Všichni tušíme, že za ten rok se děti naučily tak nějak míň, že nebudou tak sociálně zdatní v jednání s ostatními a mnohdy děti taky pořádně přibraly na váze. A být rodičem byla po dlouhé době velká dřina, protože se péče nedala hodit na školu.
Ale nic z toho přece neplatí na nás dospělé v kancelářích. My se chováme naprosto zodpovědně a pracujeme z domu stejně intenzivně jako bychom byli v kanceláři. Kontakt s kolegy přes webovou kameru a promítané pozadí karibského ostrova nám úplně stačí. S radostí čteme a odpovídáme na emaily.
Není v tom něco špatně? U děti víme, že jejich pobyt doma jim neprospěl. U nás dospělých si naopak myslíme, že jsme doma produktivnější a kreativnější a rychlejší než v kanceláři. Samozřejmě, rozumím argumentům s dopravou, ale těm ostatním moc nevěřím.
Zkuste si doma takový malý experiment. Vyberte si nějaké lehce konfliktní téma jako například příští dovolenou. Kdy bude, kam to bude, co se bude dělat, jaký bude rozpočet a jaké jsou povinné společné aktivity. A udělejte si to formou videokonference. Určitě se dohodnete, jenom každý bude vnímat dohodu po svém. Jak se nevidíte vcelku a nevíte, jaké jsou reakce ostatních, je těžké v lidech číst.
A to čekáme, že v práci nám to půjde tak nějak samo. Ano, máme hromady dohod, ale mnohdy tomu chybí následné akce a kroky. To ukáže čas, které firmy chytly lepší dech - zda ty v kancelářích a nebo ty, co nechaly zaměstnance doma.
A co ten společenský konflikt? Umíte si představit, jak se při debatě o práci z domova tváří třebas prodavačka v Lidlu. Tedy onen člověk z první linie, který se o nás všechny v průběhu pandemie staral. I ona měla pravděpodobně děti doma. Jen měla tu smůlu, že před ní postavili plexisklo a řekli jí, že přece pracovat celý den v roušce je super.
Nikoho nezajímalo, jak se postará o děti, musela pracovat, tak jak se čeká. A my ostatní si neuvědomujeme, jak hraběcí naše debaty a návratu do kanceláře mohou být. A jak hluboké neviditelné příkopy v naší společnosti kopeme tím, že zapomínáme na velké skupiny lidí v naší společnosti, kterých se nikdo neptá, jak by si to přáli oni.
A jednou bychom za to mohli draze zaplatit.
